O Děvíně

Úvod

Mládí, Tebe prožíváme jen jednou za život...

Všechno mládí má stejné právo na radost, ale každému jí neposkytuje osud stejnou míru…

Třeba je jí doma tak málo, protože ji utlačují starosti. Přijď sem do světa horských luk a bublajících potoků na hranici lesů!...

Sbírej krásu očima, vnímej ji sluchem i čichem, vdechuj ji do rozpjaté hrudi a dobře ji neposkvrněnou ukládej. Bude to jednou poklad Tvého života, který Ti nikdo nebude moci vzít. Budeš mít oasu ve svých vzpomínkách, ve které Ti bude vždycky blaze, i když další život na ni navrství vysoké závěje událostí a zážitků pozdějších. Budeš až do smrti dobře chápat mládí a nebudeš mu závidět. Pro mnoho lidí to bývá jediný šťastný zlomek života. Kdo prohrál mládí, ten ztratil nejčarovnější pohádku, kterou mu život ničím nenahradí.

Proto jsem pro Vás, dívky, hledala na horách přístřeší, které jsme nazvali všichni Děvín.

10. září 1947

„Fikulka“ prof. Marcella Pradáčová

/úryvek z úvodního zápisu do první děvínské kroniky/

...a takhle jsem se dostal do rukou trutnovských gymnazistů.

Můj život je ale delší. Už si to všechno přesně nepamatuju, ale vím, že mi je už něco přes 200 let. Postavili si mě obyčejní lidé, kteří tady nahoře, v Modrém dole, chtěli bydlet a žít. Neměli to živobytí, věru, lehké. Zažívali jsme tu spolu chvíle radosti i smutku. Vždycky jsem jim dobře sloužil, byl tou pevnou střechou nad hlavou, i když se mnou nejednou lomcovala meluzína, bičovaly mě proudy vody a ani blesk se mi nevyhnul. Žil jsem si přesto poklidně, s rodinami, které si mě předávaly. Jak si matně vzpomínám, tak jednou z rodin, před druhou světovou válkou, byla i rodina Dixů, jíž tehdy patřila i slavná Luční bouda. A pak rodina Meergansů a posléze Firchowů.

Po válce mi bylo chvíli smutno, protože moji obyvatelé museli odejít. Smutek naštěstí netrval moc dlouho. Objevila se Fikulka se svojí suitou studentek. Ty mi daly to pěkné jméno Děvín, které stále hrdě nosím. A pak, když plameny pohltily moji kamarádku Studánku, kam jezdili studenti s profesorem Kovářem, se přidali i páni studenti. A od té doby mě navštěvují pospolu. Pod vedením Fikulky mě zase začali opečovávat a já jsem jim rád poskytl místo pro jejich radovánky. Po Fikulce přišla Beruška, tak říkali studenti svojí profesorce Boženě Broukové. Po ní profesor Zdeněk Vít a profesorka Květa Máchová, pak profesor Milan Dušánek. Potom bylo chvíli období, kdy se o mě starali studenti sami, po nich přišel Viktor Kořízek a teď se o mě stará Štěpánka Šichová s několika obětavci. Tihle všichni by to ale nezvládli sami. Nejsem přeci jen žádná malá chatička a navíc, to moje místo! Vždycky jim pomáhali studenti, a že jich bylo požehnaně. Našli si ke mně cestičku a neztratili ji ani potom, co složili zkoušku dospělosti. A já jsem je vždycky rád přivítal. Mám své Děvíňáky jednoduše rád.

A oni mě taky. Vezměte si třeba, jak si mě vyšperkovali různými cedulkami a jak pojmenovali ty moje místnosti. Taková Beruška, ta má pojmenování na počest profesorky Broukové a dřív v ní přebývali kantoři. Ti dnes mají novou, musím říct, že moc pěknou, podkrovní místnůstku zvanou Kabinet. Dál mám pod svojí střechou Asistentárnu, jak říká cedulka na dveřích. Studenti jsou vlastně asistenti svých profesorů. A tropí tady různé alotrie. Zajímavá je Hašišárna. Tenhle název jí přiřknul profesor Milan Mácha, který tam přišel, když byla místnost plná zápachu z ponožek a z toho, že se vůbec nevětralo a zařval na chlapce, kteří jí obývali: „Máte tady smrad jako v hašišárně! A od té doby se téhle mojí největší místnosti neřekne jinak. Ani bych nevěřil, že můžu skrývat Jeskyni nebo Ponorku. Dřív, když mě obývali nastálo, byla Jeskyně chlív, ve kterém bučely kravky. Když se ve mně zabydleli gymnazisté, předělali chlív na místnost na spaní. Všude tam byly postele. Neexistovaly žádné průchozí dveře do dnešní Ponorky a Dřevárny. Byla tam daleko větší tma než dnes a hlavně se tam na okně v zimě dělaly rampouchy, prostě jeskyně. A ta Ponorka? Tu mi vytvořili sami studenti v 90. letech přestavbou bývalé kotelny a lyžárny. Název jí dali podle kulatého poklopu z kotle, který zazdili do stěny u kamen. K tomu kotli musím podotknout, že jsem míval celé ústřední topení, ale v roce 1991 v zimě, během lyžařského výcviku, v kotli něco zaharašilo a byl ten tam. Jeho i celé topení mám ukryté v podlaze u kamen. Mým srdcem je ale kuchyně. Tam se odehrává všechen děvínský život. U vyhřátých kachlových kamen, která už jsou několikátá v řadě, je vždycky krásně a já si jen tiše vrním, když se tam mí Děvíňáci sejdou, baví se, hrají na kytaru, užívají si pohodu.

Jen nemám rád, když se mi ubližuje. Chápu, že se občas něco přihodí, ale někdy si říkám, co jsem komu udělal!? Ze své dřevěné duše nenávidím kouření. Nerad bych skončil jako stará Studánka. Proto jsem moc rád, když mě nikdo nezahlcuje cigaretovým kouřem a že se už neosvětluji petrolejkami a svíčkami. Mám elektriku, za kterou vděčím Liborovi Kneifelovi.

Mí lidé zvládli i další věc, která mi dělala „vrásky“, a tou bylo letité vypouštění špinavé vody do mého krásného okolí. Hlavně díky „Náckovi“, který mě jako letitý Děvíňák často navštěvoval, proběhla v roce 2014 instalace mojí privátní čističky odpadních vod.

Moc rád budu dál pod svou střechou přijímat nové Děvíňáky a těm stávajícím, bez rozdílu věku, vzkazuji: Moje dveře jsou stále dokořán!

Váš Děvín

Historie Děvína

Historie Děvína je vlastně historií dvojí, jednak chalupy jako takové a jednak chaty jako součásti trutnovského gymnázia. Minulost chalupy sahá podle seznamu čísel popisných až do roku 1800. První doložený písemný doklad o vlastníku je z roku 1874, kdy chatu vlastnil Stefan Dix.

Co se týká spojitosti chaty s trutnovským gymnáziem, tak i zde je spousta zatím prázdných míst, která jsou potřeba zaplnit. Chata se stala součástí gymnázia po 2. světové válce, někdy mezi lety 1945 - 1950.

Další historické informace jsou předmětem bádání. Pokud se vše vydaří, mohla by vzniknout celá kniha. V této souvislosti budeme vděčni za jakékoliv informace, dokumenty a fotografie, které pomohou odstranit bílá místa v jejím historickém příběhu.

Historie osidlování Krkonoš v datech

• 9. st. - pravděpodobně již existovala Slezská stezka, vedoucí přes Jilemnici, Vrchlabí, Strážné, Výrovku, sedlo mezi Luční a Studniční horou, kolem dnešní Luční a Hamplovy boudy (Střecha Akademična) do Slezska
• 9. 10. st. - Česká stezka vedoucí přes Vysoké n. Jizerou, Jizeru, Kotel, okolo pramene Labe, mezi Jínonošem a Violíkem do Sklarske Poreby
• 1003 – první údaje, týkající se Trutnovské stezky vedoucí do Vratislavy, přes Babí, Žacléř Královecké (Libavské) sedlo do Slezska
• konec 12. st. - založení slovanské osady Úpy – dnešní Horní staré město
• 13. st. - Zakládání osad a lidských sídel v Podkrkonoší a Krkonoších, kolonizace obyvatelstvem z alpských zemí.
• 1456 - první zdolání vrcholu Sněžky
• 15. st. - Vlaši hledají drahé kamení v horách , prospektorské práce, narodil se Krakonoš.
• konec 15. st. A 16. st. - rozmach dolování rud v Krkonoších
• 1563 - Kryštof Schilling změřil Sněžku – 5880 m n. m.
• 1623 – vznik Luční boudy.
• 17. st. - vznik horských osad a zakládání horských bud
• 1681 – 10. srpna vysvěcení kaple sv. Vavřince na Sněžce
• 17. st. a první polovina 18. st. - rozvoj budního hospodářství
• 1726 – 16. září zastřelení posledního medvěda na panství hrabat Morzinů, o deset let později zastřelení posledního medvěda na slezské straně Krkonoš
• 18. st. - v průběhu Slezských válek dochází k plundrování Krkonošských osad a městeček
• 1790 – vznik Petrovy boudy; 1797 Rennerovy boudy
• Začátkem 19. st. - vyhubení rysa ostrovida
• 19. st. - zalesňování smrkovými dřevinami
• 1811 – rozšíření arsenové hutě v Peci p. Sněžkou, která zpracovávala rudu ze šachty Kovárna v Obřím dole
• 1844 – vybráno poslední hnízdo orla skalního na Liščí hoře
• 1847 – postavena Obří bouda
• 1856 – postavena první bouda na Sněžce
• 1863 – postaven hrádek Aichelburg
• 1868 – postaven Česká bouda na Sněžce
• 1882 – velké povodně v celých Krkonoších, následující rok opět
• 1893 – založen český lyžařský klub
• 1897 - po vydatných lijácích 29. a 30. července katastrofální povodně a sesuvy půdy na české i polské straně Krkonoš
• V 19. st. - výstavba dalších bud v Krkonoších, původně hospodářských s letním provozem, s růstem turistického ruchu přebudovány na boudy s celoročním provozem, také v Modrém dole
• 1914 – vybudování vodovodu na Sněžku
• 1928 – zprovoznění lanovky Jánské Lázně – Černá hora
• 1934 - ve Špindlerově Mlýně založena Horská služba
• V letech 1945 – 1946 vysídlení původního německého obyvatelstva
• 1949 – zprovoznění lanovky na Sněžku
• 1963 – vyhlášení KRNAPu

Děvínské místnosti

Ponorka

Ponorka vznikla v létě roku 1993 či 1994 přestavbou bývalé lyžárny (tam co jsou postele) a bývalé kotelny (tam co jsou kamna). Název dostala podle malých okének u kamen a hlavně podle kulatého poklopu, který je zazděný ve stěně vedle kamen. Poklop je z bývalého kotle. Celý kotel a kompletní ústřední topení, které bylo po celé chalupě, jsou zality v betonu podlahy tam, co jsou teď kamna. Původní podlaha kotelny byla dobře o metr níž. Radiátory, které byly v každé místnosti, byly ve tvaru spirály. Před přestavbou se do bývalé lyžárny chodilo rovnou rovně z předsíně.

Jeskyně

Dnešní podoba Jeskyně je už úplně jiná než kdysi. Dříve to byla normální místnost na spaní. Všude tam byly postele. Neexistovaly žádné průchozí dveře do dnešní Dřevárny a Ponorky. Stejně tak neexistovalo okno směrem do Ponorky. Byla tam daleko větší tma než dnes, protože tam nebyla pořádná okna v zadní stěně jako dnes. Zadní stěna byla tenká, dřevěná s neotvíratelným neprůhledným tenkým sklem, na kterém během zimy vznikaly rampouchy.

Tma a zimní krápníky = Jeskyně

Dřevárna

Tenhle prostor byl dříve koksárnou. Koks se házel poklopem ve střeše. Původně odtud existoval průchod do bývalé Kotelny (dnes společenské části Ponorky).

Hašišárna

Tato místnost dostala svoje označení díky profesu Milanu Máchovi, který učil dlouholetým profesorem trutnovského gymnázia. Při jedné školní akci na Děvíně přišel do Hašišárny, kterou většinou obývali kluci. Místnost byla plná zápachu z ponožek a z nevětrání…smrádek ale teploučko. Hned ho to praštilo do nosu a zařval: „Máte tady smrad jako v hašišárně!“ A od té doby se Hašišárně neřekne jinak.

Beruškárna

Název Beruškárna vzniknul v době, kdy na gymnáziu učila profesorka Brouková. Ta ráda se svými studenty jezdila na Děvín a starala se o něj. Během pobytu bydlela v pokoji, který vzniknul z bývalého seníku. Paní profesorce její studenti dali přezdívku Beruška a tak místnost, kterou obývala, dostala od ní odvozený název.

Asistentárna

Tohle označení má svoje kořeny v cedulích, kterých bylo na stěnách Děvína dost.? Bohužel začaly někomu vadit nebo se mu tak moc líbily, že jim většina zmizela. Každá cedule má svoji vlastní historii, jak se na Děvín dostala. Na dveřích je nápis ASISTENTI…zřejmě byla „znárodněna“ kdesi na nějaké fakultě, tak prostě Asistentárna. Dalším důvodem může být i to, že na Asistentárně spí vždy studenti, tudíž asistenti svých profesorů.

Kabinet neboli Učitelák

Kabinet je nejnovější místností, která na Děvíně vznikla. Byla vystavěná z části půdy, aby učitelé měli svůj vlastní pokoj. A nebyli zbytečně rušeni hlučnými studenty…

Elektrárna

Zvláštní pozornost si zaslouží elektrárna s vodním pohonem a Peltonovou turbínou. Bez ní si dnes už pobyt na Děvině ani nedovedeme představit. Tu dnešní a s ní i celé elektrické rozvody vlastní hlavou a rukama vytvořit Libor Kneifel. První verze vznikla v roce 1996. Ale není první. První elektrárna byla uvedena do provozu už v roce 1956. Byla také jak jinak na vodní pohon. Ale, zatím z neznámého důvodu, se nedochovala. Ale desítky let se na Děvíně svítilo pouze petrolejkami, než přišel ten, kterému se volá, když je s elektrárnou nějaký problém a ten vždycky všechno vyřeší. A tak je to pro Děvín o moc bezpečnější.

Kuchyň - srdce Děvína